Jihlavská konference 1992-2006

Historicky první Jihlavská konference se konala pod názvem ”Zamlčená národnost” ve dnech 10. – 12. dubna 1992 a zúčastnilo se jí asi 150 osob z Československa, Německa a Rakouska. Hlavní podíl měli zástupci německé menšiny z Čech, Moravy, Slezska i Slovenska. Vedle toho se konference zúčastnili rovněž historici, sociologové, psychologové a publicisté zabývající se tématikou německé části minulosti českých zemí. Nešlo ani tak o ucelenou vědeckou analýzu jako spíše o živé svědectví o minulosti a současnosti německé národnostní skupiny v Československu. Na konferenci se ale hovořilo o problematice menšin i v širších středoevropských souvislostech. Uvedli ji tehdejší místopředseda vlády ČSFR Josef Mikloško a bavorský ministerský předseda Max Streibl. Mezi další významné hosty, kteří na konferenci vystoupili se svými příspěvky, patřili například historici Tomáš Staněk či Jan Křen, dále tehdejší prezident Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nebo sudetoněmecký publicista Peter Becher. Přes rozdílnost některých názorů i životních zkušeností konference dospěla k jednoznačnému závěru; k tomu, že tolerantní dialog se musí stát trvalou záležitostí a že pořádající organizace k takovému dialogu chtějí přispívat. Na konferenci navázal ještě v roce 1992 odborný seminář ”Češi a Němci – sousedé ve střední Evropě”, který Nadace Bernarda Bolzana pořádala opět ve spolupráci s Ackermann-Gemeinde a tentokrát také s Hanns Seidel Stiftung.

Ještě tři následující léta byly Jihlavské konference věnovány odkrývání zapomenutých stránek dějin česko-německého soužití, někdy by bylo případnější mluvit o uvádění jejich deformovaného obsahu na pravou míru. Je možné mluvit o tom, že se konference odehrávaly v duchu programu, který vytyčil historik Jan Křen ve své knize ”Bílá místa v českých dějinách”. Ostatně právě Jan Křen a ”jeho” generace historiků, kteří teprve po roce 1989 směli publikovat kritický a nezaujatý obraz dějin, o nějž se celý život snažili, byli a nadále jsou nejen pravidelnými účastníky konferencí ale také patří mezi nejaktivnější referenty a diskutanty.

Spolu s tím, jak se při odhalování dosud skrytých stránek česko-německých vztahů více zviditelňovaly také jejich problémy, začalo se jihlavské diskusní fórum přirozeně věnovat těmto sporným bodům česko-německých, zejména pak česko-sudetoněmeckých vztahů. Jihlavské diskuse přitom byly důležitou součástí procesu, který počátkem roku 1997 vyvrcholil podpisem Česko-německé deklarace o vzájemných vztazích. Konference je s tímto klíčovým dokumentem česko-německých vztahů spojena nejen proto, že se v diskusích na její půdě na vysoké odborné i politické úrovni probíraly argumenty pro a proti v těch nejožehavějších otázkách, čímž se jeho vznik spolupřipravoval. V Jihlavě se také diskutovalo o konkrétním uspořádání nových institucí vzešlých z česko-německého dialogu jako je Česko-německé diskusní fórum či jeho Koordinační rada. V neposlední řadě je také akcí, která pomáhá onu ”deklaraci o vzájemných vztazích” naplňovat životem, tak aby deklarace nezůstala deklarací, ale stala se skutkem.

Od tohoto období je možné mluvit o tom, že se Jihlavská konference zařadila mezi vůbec nejvýznamnější diskusní fóra, která se každoročně na území Českérepubliky pořádají. Účastní se ho vynikající vědecké autority, respektovaní publicisté, rozhodující diplomaté, vlivní političtí představitelé. Mnohé z toho prozrazuje poselství, které Jihlavské konferenci v roce 1998 adresoval prezident ČR Václav Havel. Ve svém dopise mimo jiné vyzdvihl, že si Jihlavská konference ”vydobyla pověst solidního a již tradičního fóra pro dialog mezi našimi národy.” Organizátoři jihlavských sympozií, tedy především Ackermann-Gemeinde a z české strany Nadace Bernarda Bolzana, podle Havla ”významně přispěli k česko-německému porozumění” a obdobné aktivity budou podle něj mít i nadále ”mimořádný význam”. Václav Havel popřál jihlavskému sympoziu ”mnohaletou budoucnost a zároveň i odvahu při hledání nových témat česko-německého dialogu”. V těchto letech, konkrétně v roce 1997, odešel z čela Nadace Bernarda Bolzana Jaroslav Šabata a ve funkci předsedy ho nahradil Jiří Gruša, bývalý velvyslanec ČR v Bonnu, následně ministr školství ČR, velvyslanec ČR ve Vídni a dnes prezident světové organizace Pen klubu.

”Jihlava” se stala událostí, jejíž hlavní smysl spočíval a spočívá v možnosti důstojně se setkávat a diskutovat na politicky vysoké a odborně kvalitně podložené úrovni o nejvážnějších otázkách česko-německých a také širších středoevropských vztahů. Namátkou vyjmenujme alespoň problematiku narušeného právního vědomí v postkomunistických zemích a možnostech jeho nápravy; péče o kulturní dědictví; otázka kolektivní paměti a kultury vzpomínání.

    V souvislosti s narůstající aktuálností rozšíření Evropské unie byla mimořádná pozornost věnována problémům tohoto komplikovaného a otevřeného procesu. Jestliže dříve stály v centru pozornosti česko-německé vztahy jako takové, jsou nyní tématem česko-německé vztahy jako jeden z našeho pohledu důležitých prvků nového evropského uspořádání. V posledních třech letech je pak důraz výslovně kladen na rozšíření původně česko-německého fóra na fórum středoevropské. Zajímá nás, co se děje v Polsku, Maďarsku, na Slovensku. Nynější předseda Společnosti Bernarda Bolzana Petr Pithart vývoj našeho ”jihlavského úsilí” popsal výstižným příměrem. Po žebříku stoupáme od těch ”nejdomáčtějších” problémů, v našem případě od problémů s českými či sudetskými Němci a poté, co jsme si alespoň v nejzákladnější míře osvojili způsoby, jak je zvládat, můžeme vystoupat o několik příček výš a rozhlédnout se dál - do střední Evropy a posléze do Evropy vůbec. Nejde přitom jen o to, že ”chceme prostě mít větší rozhled”, ale do střední Evropy už také máme co přinést – cennou a po několik let těžce odpracovávanou zkušenost vyrovnávání se s jednou nepříjemnou stránkou vlastní české minulosti. Na hodnotě této české zkušenosti nic neubírá ani to, že proces vyrovnávání česko-německé minulosti ještě není možné považovat za uzavřený Naopak, jeho smysluplné pokračování je myslitelné jedině když se ho podaří okysličovat v rámci celistvých souvislostí středoevropských a evropských.